Podle nových simulací jsou některé venušské rifty mladé a planeta se možná rozevírá dodnes

Venuše je skoro stejně velká jako Země a vznikla ze stejného materiálu. Přesto se o ní dlouho psalo jako o planetě, která svůj geologický život má za sebou. Práce z ETH v Curychu, kterou 24. července 2026 zveřejnil časopis Nature Geoscience, tuhle představu zpochybňuje: obří riftová údolí na Venuši se podle ní rozevírala nedávno a část z nich se možná rozevírá dodnes.

Studie nese název „Recent active rifting on Venus revealed by wide rift flank uplifts“, tedy zhruba „Nedávné aktivní riftování na Venuši odhalené širokými vyzdviženými okraji riftů“. Podepsáni jsou pod ní Xi Yang, Taras Gerya a Anna J. P. Gülcher. Hlavní autor Xi Yang na ní podle ETH pracoval v rámci magisterského studia pod vedením Geryi, profesora geodynamiky na katedře věd o Zemi a planetách.

Rift je místo, kde se planeta trhá

Riftem se v geologii myslí údolí, které vzniká tahem. Kůra se na jednom místě rozestupuje, pruh mezi zlomy klesá a po stranách zůstávají vyvýšené okraje. Na Zemi tak vypadá Východoafrická příkopová propadlina.

Venuše má stejný útvar, jenom větší. Podle ETH sahají její riftová údolí do délky až 10 000 kilometrů, takže se velikostí africkému riftu vyrovnají. Jak vznikla, se ví. Kdy vznikla, se dosud jen odhadovalo – převládala představa, že mají za sebou víc než sto milionů let a dnes leží v klidu.

Okraje fungují jako hodiny

Yangův tým sáhl po detailu, kterého si dřívější práce nevšímaly: po tvaru těch okrajů. Sestavil model, který podle ETH poprvé počítá venušské rifty ve třech rozměrech a ve vysokém rozlišení. Dosavadní modely byly převážně dvourozměrné a stavěly na zjednodušených předpokladech o chování hornin.

Z výpočtu vyšlo, že široké a vysoké okraje se vytvoří jen tehdy, když je rift geologicky mladý a buď se ještě rozevírá, nebo se zastavil teprve nedávno. Simulace k tomu potřebuje rozevírání rychlostí 3 až 10 centimetrů za rok.

Podstatné je, co se děje potom. „Čím starší riftový systém, tím méně strmé a úzké jsou jeho okraje,“ shrnují autoři (přeloženo z angličtiny). Na Zemi by se o srovnání povrchu postaralo zvětrávání a odnos vodou, jenže ty na Venuši prakticky nefungují. Okraje tam klesají jinak, uvolňováním napětí v kůře. Výsledek je ale stejný: široký vysoký val je značkou mládí, plochý val značkou stáří.

Co k tomu řekl Magellan

Model sám o sobě nedokazuje nic. Rozhodující je, jestli takové okraje na Venuši opravdu jsou. Podle autorů ano: „Široké a vysoké okraje riftů model nejenom vytváří, ale jsou také vidět na snímcích venušského povrchu ze sondy NASA Magellan z její mise v devadesátých letech“ (přeloženo).

Magellan obíhal Venuši v letech 1990 až 1994 a povrch snímal radarem, protože skrz trvalou oblačnost jinak vidět není. Jeho mapy jsou dodnes to nejlepší, co o venušském povrchu existuje, a právě proto se k nim planetologové pořád vracejí.

Že Venuše není mrtvá, se ukazuje postupně

Tenhle výsledek nepřichází do prázdna. V březnu 2023 oznámili Robert Herrick z Aljašské univerzity ve Fairbanksu a Scott Hensley z laboratoře JPL, že na starých radarových snímcích našli přímou stopu sopečné činnosti. Jícen u sopky Maat Mons v oblasti Atla Regio byl v únoru 1991 skoro kruhový a měl necelé dva a půl čtverečního kilometru; v říjnu téhož roku měl dvojnásobnou plochu, nepravidelný tvar a vypadal zalitý lávovým jezerem. „Jen pár simulací snímkům odpovídalo a nejpravděpodobnější vysvětlení je, že během mise Magellanu na povrchu Venuše probíhala sopečná činnost,“ řekl tehdy Hensley (přeloženo).

V květnu 2024 přibyl další nález. Tým Davideho Sulcanese z univerzity v italské Pescaře popsal v časopise Nature Astronomy nové lávové proudy hned na dvou místech: u sopky Sif Mons v oblasti Eistla Regio na ploše kolem 31 čtverečních kilometrů a v západní části pláně Niobe Planitia na ploše kolem 44 čtverečních kilometrů. Obojí přibylo mezi snímkováním v roce 1990 a 1992.

Rozdíl je v tom, čeho se nálezy týkají. Tehdy šlo o sopky, tedy o materiál, který se dostal ven. Teď jde o kůru samotnou, tedy o to, že se planeta rozestupuje.

Co studie netvrdí

Stojí za to oddělit model od měření. Nikdo nepozoroval, jak se venušský rift rozevírá. Rychlost 3 až 10 centimetrů za rok je hodnota, při které v simulaci vznikají pozorované tvary, ne naměřený pohyb. Srovnává se navíc s radarovými daty starými přes třicet let. A závěr autorů je opatrnější, než jak zní ve zkratce: okraje odpovídají riftům, které se buď ještě rozevírají, nebo se zastavily nedávno – a nedávno tu znamená v geologickém měřítku, ne v lidském.

Sám Gerya to komentoval střízlivě: „Výsledky nám pomáhají lépe posoudit tektonickou aktivitu na Venuši.“ (přeloženo z angličtiny) Posoudit, ne potvrdit.

Odpověď má přivézt EnVision

Rozhodne až lepší mapa. Evropská kosmická agentura chystá sondu EnVision, jejíž start podle webu agentury připadá na listopad 2031. Ponese šest přístrojů a povrch má podle ESA mapovat s rozlišením deset metrů. Na přístrojích se podle ETH podílejí i Gerya a jeho kolega Paul Tackley.

Do té doby zůstane Venuše planetou, o které se ví, že klidná není, ale ne jak moc. Nová práce k tomu přidává praktické vodítko: kde hledat. Široké vysoké okraje riftů jsou podle ní první adresa, na kterou by se nová sonda měla podívat.

Zdroje: tisková zpráva ETH v Curychu ke studii Yang, Gerya, Gülcher: Recent active rifting on Venus revealed by wide rift flank uplifts, Nature Geoscience, 24. července 2026 (DOI 10.1038/s41561-026-02044-8), dále zpráva serveru Phys.org a rozbor Sci.News. Starší nálezy podle oznámení JPL z března 2023 a z května 2024. Parametry sondy EnVision podle stránek ESA.